|
Něco o koních. | |
Koně jsou zvířata, která dříve divoce a volně táhla nekonečnými stepmi jako dcery a synové větru. Mimo kopyta a zuby neměli žádné zbraně, aby se bránili dravé zvěři. Žili ve velkých stádech, chráněni hřebcem, vedeni vůdčí klisnou - všichni ve střehu, stále připraveni k rychlému útěku.
Dnes se koně většinou rodí ve stáji a neznají již opravdový život ve stádu. Hluboko ve svém nitru však mají skryty instinkty svých předků.
Ještě stále je každý jednotlivý kůň mistrem útěku. Všechno cizí znamená nebezpečí, na které je nutno si dávat pozor. Koně jsou k tomu od přírody dokonale vybaveni: ušima, které jako radarová anténa zjistí nejjemnější šum; očima, které jako "časová lupa" registrují nejrychlejší pohyby; nosem, který vnímá kilometr vzdálený pach lépe než čenich psa. Dorozumnění s koňmi je možné jedině tehdy, když "odborníkům útěku" dáme plnou důvěru, jejich instinktům se bezhlavě nepoddáváme, nýbrž všechny jejich smysly nasadíme v náš prospěch. Proto se musíme vcítit do jejich povahy a naučit se rozumět, jak koně prožívají svět. Teprve když "myslíme" jako kůň, můžeme si jako ve stavebnici sestavit celý obraz koně.
Co člověka a koně spojuje
Na celém světě mají lidé a koně něco společného : oba potřebují přítele, aby byli spokojení. Když je kůň osamocen, je neklidný a nervózní, volá někoho blízkého a čeká toužebně na odpověď. Koza, ovce ani husa mu nepomohou, aby nebyl zarmoucen. Jen ve společnosti cítí se koně spokojení a jistí. A podobně jako lidé uzavírají koně mezi sebou věrná přátelství.
člověk - příslušník téhož druhu?
Pokud kůň získal důvěru k nějakému člověku, činí mu podobné nabídky přátelství jako příslušníku téhož druhu. To se projeví především při čištění. Když koni, kterého znáš, čistíš hřeben hřívy, pokusí se ti tuto pozornost opětovat nebo se o tebe otírat. Ukazuje tím, že by mohl dělat totéž, ale pozor: mnohdy štípne kůň přitom docela citelně. Kůň musí hned na začátku poznat, že s jeho lidským přítelem se musí zacházet zcela jinak než se svými kumpány na pastvině.
Koně poznají přátelství
Čím to vlastně je, že koně jsou tak společenská zvířata? To je dlouhá a napínavá historie! Jde velmi daleko zpátky, k malé bytosti doby kamenné, jež vůbec nevypadala jako veliký, rychlý kůň.
Kůň ranních červánků
Toto zvíře bylo veliké jen jako kočka nebo liška a mělo na nohách prsty s tupými drápy, vpředu čtyři a vzadu tři. Eohippus - "Kůň ranních červánků", jmenovali vědci tuto pravěkou bytost, ve které podle kostního zkoumání poznali předka dnešních koní. Rod Eohippus žil asi před 60 miliony let v bažinatých lesích Severní Ameriky a Euroasie. V této době bylo na zemi horko jako ve skleníku, ve střední Evropě se dařilo palmám a krokodýlům, ... Plaché, osamocené zvíře, které se více podobalo malému jelínkovi než koni, se mohlo v lesích dobře skrývat před divokými zvířaty a živit se listím.
Z lesa do stepi
V průběhu miliónů let se měnila teplota a měnil se vzrůst rostlin na Zemi. Kontinenty, které byly před dobou ledovou spojeny zemními mosty, se roztrhly a nástupci koně ranních červánků se stali větší a rychlejší. Jejich chrup se změnil, prsty přední a zadní i zadní nohy postupně srostly, až nakonec běžela každá noha pouze na jediném prstu, obdařeném pevným kopytem.
Nejdůležitější krok této složité vývojové histrorie koně se odehrál asi před 25 miliony let. Vytvořily se stepi a roviny porostlé travou. Poprvé mohli předkoé koní opustit lesy a stát se požírači trávy ve stepích.
Spolu jsou koně silní
Život ve stepích postavil prakoně před veliké problémy. Jak měli v nechráněných rovinách přežít, když tak dobře chutnali dravým zvířatům? Jak se měli bránit, když kromě ostrých zubů a tvrdých kopyt neměli žádné zbraně? Jak si měli najít dost času k pastvě a zároveň dávat pozor, aby sami nebyli sežráni?
Bylo pouze jediné řešení : soužití s ostatními příslušníky téhož druhu. Ve stádě mohla část zvířat dávat pozor, zatímco ostatní se pásli nebo odpočívali. Tehdy se koně naučili, že v nechráněné krajině deset očí mnohem více vidí než dvě a že život ve stádech přináší mnoho předností, které pomáhají přežít. Naučili se, co to znamená moci se spolehnou na přátele.
Hřebec bránil stádo
Pro řivot ve stádě platilo zřetelné roztřídění. Hřebec byl vůdcem skupiny, která sestávala průměrně ze tří nebo čtyř klisen, jejich sajících a ročních hříbat, a několika dvou nebo tříletých mladých koní. Hřebec chránil svou rodinu před dravými zvířaty, před rivaly a staral se od dorost. Pokud hřebec časem zestárnul a zeslábl, převzal stádo i jeho úkoly jiný hřebec.
Vůdčí klisna vodila stádo
Nejstarší a nejzkušenější klisna přebírala úlohu "vůdčí klisny". Vodila stádo na útěku, ke kterému vyzval hřebec naléhavým poplašným řičením. Větřila nejlepší pastviny a napajedla a každý příslušník stáda ukázněně dělal jí a jejím hříbatům místo.
Smělejší udával tón
Postavení ostatních koní odpovídalo jejich temperamentu a charakteru. Odvážnější udávali tón, ti zdrženlivější se podřídili. Zřídka proto docházelo ve volné dráze k prvním zraněním. Když hřebec získal novou klisnu, zavládlo obvykle silné vzrušení mezi "starousedlíky", dokud si "ta nová" nevybojovala své místo v cizím stádě. Pouze na útěku bylo toto třídění na krátký čas přerušeno.
Pokud jste po zralé úvaze zvážili všechna pro a proti, a přesto jste pevně rozhodnuti pořídit si vlastního koně, pokusím se nastínit, jak při koupi postupovat a co vše je ještě nutné promyslet. Při výběru vhodného koně vždy hraje roli především to, k čemu ho budete používat, zda se hodláte věnovat jezdectví nebo vozatajství a na jaké úrovni. Od toho se odvíjí kvalita, původ a tedy i cena koně. Pokud budete chtít koně pouze na rekreační ježdění a neuvažujete o účasti na závodech ani o chovu, pak vám postačí kůň se základní výkonností. V tomto případě není ani tolik nutné zohledňovat jeho původ. Nejrozšířenějším a cenově nejdostupnějším plemenem v našich končinách je stále český teplokrevník, byť i on je křížen s ušlechtilejšími plemeny. Cena takových koní je pochopitelně vyšší. Pokud uvažujete o účasti na jezdeckých soutěžích a máte náročnější ambice, pak je přirozeně nutné počítat s vyšší investicí. Dobře zvažte, jaké konkrétní disciplíně se chcete věnovat. Jsou plemena vhodná pro parkur, drezúru, western, vytrvalostní dostihy … Anglický plnokrevník je symbolem dostihů a kladrubský bělouš či vraník je ceněn jako kočárový kůň a to i za našimi hranicemi. Kladrubské koně používá do zápřahu například i dánský královský dvůr. Cena takových koní se už pochopitelně pohybuje v řádech statisíců korun. Za koně dnes můžete utratit i milion a více. Pro menší děti je ideální poník, i v tomto případě máte na výběr z několika plemen.
Dalším podstatným faktorem, který by jste při výběru měli zohlednit, je věk koně. Zde si dovolím zdůraznit jedno nepsané pravidlo, mohli bychom také hovořit o jakési nepřímé úměře. Vždy by mělo platit, mladý kůň patří do rukou pouze člověku s dostatečnými znalostmi a zkušenostmi. Jestliže se máte ještě sami co učit, mohu vřele doporučit koupi staršího zkušeného koně. Kůň získává s přibývajícími léty nejen zkušenosti, ale stává se také zpravidla vyrovnanějším a klidnějším. Bude vám méně vzdorovat a vymýšlet si méně lumpáren, což se pochopitelně často o mladém koni říci nedá. Ten na vás může zkoušet co vydržíte a od jezdce či trenéra je potřeba, jak se říká, pevnější ruka. Velmi důkladně uvažte koupi koně, který byl používán tzv. v „provozu“. Takového, na kterém se na jízdárnách a v terénu učí klienti, většinou začátečníci. Časté střídání jezdců je pro mnoho koní poměrně značná psychická a někdy i fyzická zátěž. Každý z nás má svůj určitý styl a pokud zvíře vystřídá za den několik lidí, může se to při nevhodném zacházení odrazit v jeho chování. Z původně klidných a vyrovnaných koní se tak časem mohou stát nervózní, kopaví a kousaví jedinci. Taková zvířata jsou v případě prodeje často nabízena za nízkou cenu.
mnohdy na klimatu oblasti, ve které kůň žije.  Špičkoví atleti trénují po celý rok a proto mají výbornou kondici. Stejně tak mohou po celý rok trénovat koně z teplejších oblastí. U koní, žijících v chladnějších oblastech (a tedy i u nás) totiž přes zimu klesá aktivita a tudíž i ztrácí na kondici. Tu pak trenéři musí na jaře dohánět. K tomu je zapotřebí naplánovat a dodržovat dost přesný harmonogram.
Dokonce i ti koně, kteří jsou využíváni k rekreačnímu ježdění, potřebují určitý režim. Jejich život totiž provázejí náhlé změny - chvíli jsou zcela nečinní v boxe či ve výběhu, jindy si jejich páneček na nich vyjede na krásnou dlouhou vyjížďku. To jim může přinést celou řadu problémů. Oni totiž koně, kteří nemají pravidelný trénink, se mnohem snadněji poraní, než koně pravidelně a odpovídajícím způsobem pracující.
Podobně jsou na tom koně na jaře, po zimním období klidu, nebo mladí koně, kteří začínají trénovat. U všech těchto zvířat není ještě vypracována řádná kondice a jsou proto mnohem náchylnější k jakýmkoli zraněním, především bývají postiženy kosti, šlachy a vazy.
Trénink v širším slova smyslu zahrnuje jednak budování fyzické kondice a jednak speciální výcvik (charakteristický pro sportovní disciplínu, ve které koně využíváme). Budování fyzické kondice spočívá v periodách pravidelné zátěže, na kterou si koňské tělo postupně zvyká. To znamená, že z koně, který "není fit", se stane kůň v kondici.
Tréninkové principy
Existuje několik důležitých principů budování fyzické kondice. Prvním z nich je postupné zvyšování zátěže. Aby měl trénink nějaký smysl, je třeba koně podrobovat stále větší zátěži. Ten si na ni bude postupně zvykat a jeho organismus bude pracovat stále efektivněji. Bude-li kůň podrobován určité zátěži (například denně 15 minut v klusu), dosáhne odpovídajícího stupně trénovanosti. Avšak aby byl ještě zdatnější, zátěž musíme zvýšit (buď její délku, intenzitu nebo obojí). Zvýšit zátěž však smíme až tehdy, když si kůň na danou intenzitu nebo objem už zvykl. Každé zvýšení zátěže totiž pro koně představuje určitý stres, na který se musí adaptovat. Pokud budeme zvyšovat zátěž náhle nebo příliš rychle, koňský organismus nebude schopen si na ni zvyknout a místo kondice ho přetížíme. To končí selháním jednoho nebo více orgánových systémů (většinou bývají nejdříve postižené kosti, chrupavky, vazy a šlachy na končetinách). Selhání pohybového aparátu se projevuje poraněním, jako jsou zlomeniny nebo natažení vazů či ruptury šlach.
Druhým principem je specializace na určitou disciplínu. Každá disciplína totiž zatěžuje jiné svalové skupiny a orgánové systémy a vyžaduje jinou pohybovou schopnost koně. Jinými slovy, při tréninku musíme brát zřetel na to, v čem bude kůň závodit. Trénink dostihového koně - sprintéra bude vyžadovat více krátkodobé, ale intenzivní práce, nikoli dlouhé vyjížďky v pomalejším tempu. Je jasné, že z koně, který bude chodit pravidelně na dlouhé vyjížďky v klusu nebo pomalém cvalu, se nám podaří vytrénovat vytrvalce, ale ne už úspěšného rovinového dostiháka. 
Dalším důležitým principem je individuální rozdílnost. Každý tréninkový program musíme trochu upravovat a přizpůsobovat schopnostem jednotlivých koní. Někteří koně "postupují" rychleji než jiní, snesou rychlejší zvyšování zátěže. Neznamená to však, že by byli potom lepší na parkuru nebo v konečném stádiu rychlejší v dostihu.
Dalším důležitým principem je individuální rozdílnost. Každý tréninkový program musíme trochu upravovat a přizpůsobovat schopnostem jednotlivých koní. Někteří koně "postupují" rychleji než jiní, snesou rychlejší zvyšování zátěže. Neznamená to však, že by byli potom lepší na parkuru nebo v konečném stádiu rychlejší v dostihu.
Individuální rozdílnost je dána genetickými faktory, které výrazně ovlivní způsob i úspěšnost tréninku, ale i kondičním stavem na začátku tréninku (po zimě, po odpočinku nebo kůň pracuje celý rok). Pokud kůň odpočíval dlouhou dobu (12 měsíců a více), bude potřebovat mnohem delší období tréninku k dosažení stejné úrovně jako kůň, který odpočíval pouze 6 či 8 týdnů po předešlém tréninku. Proto je třeba celé tréninkové programy přizpůsobit každému koni zvlášť, abychom dosáhli požadovaného účinku a snížili riziko poranění na minimum.
Budování fyzické kondice je však vratný proces. To znamená, že pokud přestaneme trénovat, kondice koně se začne zhoršovat. Přerušení tréninku je buď plánované (po závodní sezoně jako odpočinek před další sezonou), nebo k němu dojde po zranění či po nemoci.
Tréninkové adaptace
Všechny tréninkové programy se skládají ze tří hlavních bodů:
1) Zlepšení přenosu energie - to znamená, že se zefektivní proměna chemické energie (získané potravou) na energii mechanickou (svalová práce a tedy pohyb);
2) Adaptace jednotlivých struktur - například zesílení kostí, šlach a vazů, takže se snižuje riziko poranění těchto struktur při stresu a zatížení;
3) Zlepšení koordinace a obratnosti. Specifické adaptace Během tréninkového programu dochází k adaptaci (zvykání) pěti hlavních orgánových systémů:
a) Srdce a cévy - zvyšuje se jejich kapacita a mohou přivádět do tkání více kyslíku;
b) Látková přeměna v kosterních svalech - menší množství kyslíku a energie jim stačí k vykonání většího množství práce;
c) Podpůrné struktury (kosti, šlachy, vazy, svaly) - zvětšuje se jejich objem i jejich síla;
d) Regulace tělesné teploty - koně jsou schopni odvádět více tepla z těla, takže se méně přehřívají;
e) Centrální nervový systém (mozek a mícha) - zlepšuje se koordinace mezi nervy a svaly, takže je kůň "šikovnější" pro určitou disciplínu. Z psychologického hlediska si kuň zvyká na rutinní práci v tréninku a na závodech.
Aerobní kapacita
Základní stupeň aerobní zdatnosti (hospodaření s kyslíkem) je životním předpokladem pro všechny druhy zátěže. Aerobní kapacita (zdatnost) informuje o maximálním množství spotřeby kyslíku = V O2, což je míra funkčnosti srdce, cév a dýchacího aparátu a zahrnuje sérii kroků, které vedou až k využití kyslíku ve tkáních. K těmto krokům patří prostup kyslíku v plicích do krve, jeho navázání na hemoglobin v červených krvinkách, odevzdání kyslíku do tkání a jeho další využití buňkami.
Mnoho těchto kroků se mění během tréninku - adaptuje se. Adaptace se projeví zvýšením V O2. Za tři až čtyři týdny pravidelné zátěže se zvýší množství krve v cévách (je více červených krvinek i krevní plazmy). To znamená, že se krví může do tkání přenášet více kyslíku. Asi za tři až šest měsíců se v kosterních svalech zmnoží drobné krevní cévy - vlásečnice. Díky nim se do svalu dostane ještě více kyslíku.
Relativně málo se toho ví o změnách velikosti srdce během tréninku. I když některé výzkumy dokázaly zvětšení levé srdeční komory u plnokrevníků během normálního dostihového tréninku. Podobně se srdce zvětšuje i u jiných živočišných druhů, společně se zvýšením objemu krve. Tím se zvedne i celkové množství krve, které srdce vypuzuje do těla - to vše vede ke zvyšování aerobní kapacity.
Další adaptace srdce a cév na trénink se objevuje při submaximální zátěži (to je zátěž jen o trochu menší, než je kůň schopen vykonat) a po zátěži (zotavování po zátěži). Mnoho výzkumů ukazuje, že během submaximální zátěže dojde k poklesu tepu (až na 10 tepů za minutu). U dobře trénovaných koní se puls i dech vrátí do normálu po zátěži dříve než u koní netrénovaných. Proto je důležité, pokud chceme zjistit kondici koně, zjišťovat během zátěže a po ní pulsovou frekvenci.
Dále dochází ke zvyšování V O2 tím, že se zlepšuje využitelnost kyslíku ve svalech. Sval získává energii k práci tím, že "spaluje palivo" (glykogen a tuk) v malých strukturách nazývaných mitochondrie, které se nacházejí ve svalových vláknech. Tréninkem se zvyšuje počet i velikost mitochondrií v pracujícím kosterním svalu. Zároveň se zvyšuje množství chemických látek (enzymů), které se podílejí na spalování "paliva" v mitochondrii.
Zvyšování aerobní kapacity má dva významné důsledky. Zaprvé dokáže zužitkovat "palivo" mnohem efektivněji - ze stejného množství krmiva vyvine lepší výkon. Zároveň se svaly naučí využívat během submaximální práce tuky, kterých má tělo relativně dost, a omezené množství uhlohydrátů (což je zdroj pohotové energie) si nechá na jindy - na dobu, kdy bude potřebovat podat maximální výkon (například v cílové rovince při dostihu). Za druhé, zvýšení aerobní kapacity umožňuje koni podat vyšší výkon během dlouhodobější zátěže, aniž by se mu ve svalech tvořilo tolik kyseliny mléčné.
Jak rychle se zvyšuje V 02 během tréninku a jaký je význam tohoto zvyšování? Je zajímavé, že aerobní kapacita se zvyšuje především během prvních několika týdnů tréninku (šest až osm). Jako první narůstá schopnost krve přenášet kyslík, potom teprve se zvyšuje schopnost svalů přiváděný kyslík využít - zmnoží se mitochondrie.
Bylo zjištěno, že při zvyšující se zátěži poroste aerobní kapacita až o 30 %. Projeví se to například tím, že dostihový kůň vydrží běžet rychleji a po delší dobu.
Mnohem méně toho víme o snižování aerobní kapacity během období odpočinku. Některé studie tvrdí, že za čtyři týdny odpočinku klesne aerobní kapacita na skoro stejnou úroveň, jakou měl kůň před tréninkem. U klusáků, kteří byli po dobu osmi měsíců v intenzivním tréninku, klesla aerobní kapacita při odpočinku za 12 týdnů na hodnotu o 15 % vyšší, než byl její stav před tréninkem. To je důležitý poznatek v případě, kdy kůň musí být z tréninku vysazen například kvůli nemoci. Pokud byl trénován po delší dobu, jeho aerobní kapacita bude klesat mnohem pomaleji. Jakmile se do tréninku vrátí, mnohem rychleji zase poroste. Na druhé straně se při vynuceném odpočinku poměrně rychle oslabují podpůrné struktury končetin, takže nástup do tréninku musí být stejně pozvolný. Pokud přerušíme trénink koně, který už měl závodní kondici, vrátí se mu závodní kondice nnohem rychleji než u koně, který této kondice ještě nedosáhl. To je důležitý poznatek, protože většina závodních koní, kteří trénink přeruší kvůli poranění nebo nějakému onemonění, může odpočívat a léčit se nnohem déle, a když se vrátí 10 tréninku, nebude to mít na ně tak vážný dopad.
Adaptace kostí a šlach
Ve srovnání se srdcem a cévami a se svaly se podpůrné truktury (kosti, chrupavky, vazy a šlachy) adaptují na zátěž nnohem pomaleji. Pokud je zátěž větší, než jsou tyto struktury schopny se přizpůsobit, může dojít k jejich poranění. Prakticky to znamená, že rychlost zvyšování zátěže se řídí podle schopností podpůrných struktur a musí se jim přizpůsobovat. Pokud začneme pracovat s absolutně netrénovaným koněm, jeho srdce, cévy a svaly se adaptují na zátěž asi za 10 až 12 týdnů. Podpůrné struktury to "dokáží" již za 6 měsíců!
Bylo zjištěno, že se během zátěže zvyšuje hustota holenních kostí. Nejvíce má na to vliv práce ve velkých rychlostech. Kostem, "zhuštěným" tréninkem, se podobají sklerotické kosti - ty mají také větší hustotu, avšak nejsou schopné rozložit energii nárazu. Sklerotizované kosti mívá nejeden dostihový kůň.
Sílu kostí zlepšuje tréninkový program, kdy se postupně zvyšuje délka práce, rychlost a počet opakování cvalu. Podle principu postupného zvyšování zátěže má být první cval pomalejší (canter), každé tři nebo čtyři týdny se rychlost postupně zvyšuje. Stejně se zvyšuje i počet opakování. U mladých dostihových koní je jistá míra "poranění" kostí žádoucí (šinbajny). Ukazuje se totiž, že je kůň dobře trénovaný v maximální rychlosti a kosti se zátěži přizpůsobují.
Poškození šlach na holeních (oblouky) je velice častým a vážným důvodem pro přerušení tréninku, v některých případech i pro ukončení závodní kariéry. Bohužel o adaptaci šlach na zátěž se toho ví ještě stále příliš málo. Některé výzkumy zjistily, že šlachy dospělých koní mají jen omezenou schopnost adaptovat se na zátěž, opakované přetížení nebo úrazy zvyšují riziko jejich poškození. Naopak šlachy koní mladších dvou let se zátěži přizpůsobují velice dobře. Podle těchto výzkumů je - na rozdíl od užívaných názorů, že trénink nezralých koní je škodlivý - nejlepší trénovat právě mladé koně, jejichž podpůrné struktury se vyvíjejí odpovídajícím způsobem a umožní koni lépe snášet pozdější zátěž a závody.
Poranění končetin - hlavně šlach a vazů - zůstává hlavním problémem všech sportovních koní. Je třeba končetiny neustále sledovat a posuzovat jejich stav, denně je prohmatat a hledat příznaky zánětu, což je bolest, otok, zvýšená teplota postiženého místa. Na stojící končetině je třeba prohlédnout a prohmatat mezikostní svaly a hluboký a povrchový ohýbač, zda nebolí, nehřejí nebo nejsou oteklé. Stejným způsobem prohmatáme zvednutou končetinu. Pokud zjistíme nějakou abnormalitu, zavoláme veterináře.
|
|
|
|
|
